Záhady a zajímavosti

Kolem osoby hraběte Otokara Berchtolda, jeho rodu, života, smrti a jeho panství v Neznašově a ve Vidovicích je mnoho záhad, příběhů a zajímavostí. Máme k dispozici prameny a informace k 68 z nich, stovky fotografií a desítky map. Budeme rádi za další informace či fotografie. Dnes vzniká knížka „Peklo a ráj aneb proměny zámku BERCHTOLD“. Na tomto místě budeme přinášet některé z těchto příběhů, záhad či  zajímavostí.

Kde skončily poklady a historicky hodnotné předměty z Berchtoldu?

„z historické dokumentace“

Odvolávaje se na komisionální prohlídku zámku ve Vidovicích, kterou provedl zástupce státního památkového úřadu dne 25. ledna 1950, sděluje státní památkový úřad, že nemá námitek proti tomu, aby byly v prvním patře budovy spojeny dvě místnosti v jednu velkou učebnu odstraněním dělící zdi podle přiloženého plánu. Při tom jest dbáti konstruktivního zabezpečení stavby, neboť dělící zeď jest 60 cm široká. Státní památkový úřad dále doporučuje, abyste zachovali a zabezpečili vhodnou konservací ruční malby v některých zámeckých pokojích. V přízemí jest to klenutá místnost přiléhající k východnímu vchodu, zdobená malovaným deštěním, v prvním patře pak dva malované stropy. Zasekávání elektrického vedení by bylo provésti tak, aby ornamenty maleb jím nebyly zasaženy.

Ministerstvo kultury Státní Památková Správa, Praha, odd. 3
číslo jednací: 2797/54
Věc: Vidovice, okres Říčany, zámek, bývalí majitelé J. a H. Schnöblingovi, ústřední evidence převzatých movitostí
Souvisí se spisy : 237i/47, 293i/47

Při ústřední evidenci byly shledány spisové doklady o převzatém zařízení a vyhotoven jejich přehled. O eliminaci je v dokladech jen seznam předmětů, vytříděných na zámku Kunratice (sběrně pro zámky Kunratice, Vidovice, Loučeň, Vinoř, Žinkovy, majetek Neubergové a Štiřín). Byla-li zvláštní eliminace provedena na zámku Vidovicích, bude nutné dodatečně zjistit ve spisech min. zemědělství. Podle dokladů (srov. doklad I) byl převoz ze sběrny v Kunraticích proveden do Veltrus, Jemniště a na Kačinu. O převozu dvou předmětů do Hořovic není spisového dokladu, takže bude nutno věc zjistiti srovnáním spisového materiálu.

Po vyřízení zakládacích poznámek založit.
Dne 17. února 1954

Jak si hrabě Otokar Berchtold pořídil v roce 1911 na zámek Berchtold automobil

Přepis dopisu

„Vaše Vysokorodí! Děkujíce co nejzdvořileji za vzácný zájem o výrobky světového závodu našeho, dovolujeme si Vašemu Vysokorodí ku vzácnému vyzvání předložiti následující nabídku na motorový vůz, který by co do síly a výkonnosti, jakož i pohodlí Vašemu Vysokorodí v každém směru vyhověl.“

Tak odpověděla mladoboleslavská firma Laurin a Klement neznašovskému a vidovickému hraběti Otokaru Berchtoldovi v únoru roku 1911 na žádost o koupi automobilu. Přiložila také seznam zákazníků, kteří „automobilů Laurin a Klement používají“. Hemží se zde slavné tituly a jména. Vedle císaře Františka Josefa I., jehož jméno stojí na prvním místě, se v seznamu objevují hrabata, knížata, baroni a rytíři. Ze zvučných jmen jsou tu např. kníže Bedřich Lobkovicz, hrabata Evžen a Rudolf Czernínové a také slavný sportovec, příznivce automobilismu a mecenáš Alexandr „Saša“ Kolovrat.

Vlastníků automobilů nebylo tehdy mnoho. V prvním desetiletí našeho století by se s trochou nadsázky dali spočítat na prstech jedné ruky. Při prvním sčítání automobilů v Čechách v roce 1906 jich bylo napočteno 73. Ale jejich počet rychle vzrůstal. Ve dvacátých letech už mladoboleslavská automobilka vyráběla ročně kolem tisíce vozů. V době, kdy si automobil pořizoval hrabě Berchtold, jezdilo po našich silnicích přibližně 1 200 aut, z toho třetina v Praze. Výrobou automobilů se zabývaly i další firmy, u nás byla velmi známá „Pragovka“ z Prahy – Libně, nebo liberecká firma R. A. F., později sloučená s firmou Laurin a Klement. V zahraničí produkovaly svá vozidla proslulé a nám dodnes dobře známé firmy jako Peugeot, Mercedes, Opel nebo Renault.

Je třeba předeslat, že u jednotlivých typů automobilů byla totožná jen základní konstrukce, ostatní vybavení včetně karoserie se většinou montovalo podle přání zákazníka. Vůz musel mít pochopitelně předepsané základní součásti: brzdy, houkačku, přední reflektory a jednu zadní svítilnu, která měla osvětlovat i poznávací značku. Na značce bylo zpravidla uvedeno písmeno označující zemi, kam automobil přísluší – pro Čechy to bylo písmeno O – a číslo, které automobilista dostal na nejbližším obvodě. Protože však brzy došla číselná řada arabských číslic (nejvyšší byla 999), začaly se používat také římské číslice. Typ karoserie, polštářování a barvu laku si mohl majitel zvolit sám. Hrabě Otokar Berchtold si koupil automobil typ GDVC s číslem motoru 6579. Vůz měl karoserii s poetickým názvem „princ Jindřich“, americkou střechu, tepané oblé přední blatníky a na kapotě vyražený hraběcí monogram „B“ bez korunky. V osobním dopise, který hrabě firmě zaslal, požadoval mimo jiné také, aby byl vůz bezvadně proveden a měl silná péra.

Vůz stál celkem 10.455,- korun, přičemž v tehdejší měně se 2 koruny rovnaly 1 zlatému. Nebyla to zanedbatelná částka, takže si sám hrabě před převzetím objednaného vozu s automobilkou poměrně dlouho dopisoval a žádal o snížení ceny. Citát z dopisu, kterým továrna slevu nakonec poskytla, by mohl sloužit jako skvělá ukázka diplomacie. Píše se v něm: „Ačkoliv zásadně žádných slev na ceny svých vozů nepovolujeme, jsme v tomto případě, jedině z toho důvodu, že nám velmi na tom záleží, abychom Vašemu Vysokorodí vůz své známky dodali, ochotni, povoliti Vašemu Vysokorodí 10 % slevu, jež reprezentuje krajní naši ochotu a doufáme, že Vaše Vysokorodí bude nyní moci rozhodnouti se co nejdříve pro koupi našeho vozu.“

Jeho vysokorodí se skutečně rozhodlo, a tak 15. května roku 1911 odejel z Mladé Boleslavi tovární šofér – psáno „chauffer“ – a odvezl hraběti automobil na zámek Vidovice, dnes nesoucí jméno BERCHTOLD. Přesto se hraběti zřejmě zdála cena vysoká, protože ještě v příštím roce se firma domáhala doplacení 2.000,- korun. Hrabě nevlastnil jízdní licenci, tehdejší řidičský průkaz, a poslal proto přímo do továrny dva své strojníky p. Kolompara a p. Mikoláška, které automobilka za 60,- korun během 14 dnů vyškolila, a tito pak složili zkoušky u komise v Praze. Ke zkouškám museli znát především technické parametry vozu a praktickou ukázku řízení. Pravidla silničního provozu téměř neexistovala. Dopravní značky, či spíše tabulky, se omezovaly jen na přikazování rychlosti, která byla stanovena úměrně rychlosti ostatních silničních účastníků (řečeno dnešním jazykem), jimiž byly povozy a kočáry tažené zvířaty. Proto se ve městech smělo v hustém provozu jezdit jen 6 km v hodině, což je rychlost jdoucího koně, při menším provozu 15 km v hodině, tedy rychlost koně v klusu. Mimo město se smělo jezdit 45 km za hodinu. Nízká rychlost byla dána také stavem silnic, z velké většiny nedlážděných a velmi prašných. Přednost v jízdě při projíždění křižovatek nebyla stanovena vůbec. Automobilisté měli pouze upřednostňovat naložené potahy, poštovní a hasičské vozy a armádu. Ve městech se jezdilo většinou vlevo, na ostatních místech s malým provozem to bylo jedno. Problémy byly i s pohonnými hmotami. Hrabě Berchtold si nechával dovážet sudy s benzinem a vazelínou až z Prahy. Poškozené díly, zejména pneumatiky, které se rychle opotřebovávaly, opravovala a vyměňovala přímo mateřská továrna.

Vlastnit automobil na počátku minulého století nebylo, jak je vidět, jednoduché. Ale při pohledu na dnešní přeplněné silnice a parkoviště občas toužím po návratu zlatých časů automobilismu, kdy se po hrbolatých cestách proháněli na silných strojích odvážní muži v kožených kuklách a bílých šálách s dámami v kloboucích po boku a zvedali za sebou oblaka prachu. Dnes každoročně v červnu a září na zámku Berchtold pořádáme výstavu a soutěže historických vozidel. Krausová Martina Městské muzeum Týn nad Vltavou

Zajímavost o nadmořské výšce zámku Berchtold

Zdejšímu kraji se s nadsázkou říká „Opičí hory“. Již po staletí je znám jako kraj s čerstvým povětřím, čistým ovzduším a pořádnou zimu. Oproti Praze je zde o 3–4 °C chladněji, zasahuje sem proudění chladného vzduchu údajně až z České Sibiře a ze Šumavy. Kopec s názvem Hůra za areálem FC Kunice je údajně prvním kopcem Českomoravské vrchoviny.

Jak jsme tedy vysoko?

Nadmořská výška věže zámku Berchtold je ve výšce 457,7 m. n. m., přízemí zámku se nachází ve výšce 436,2 m. n. m. Věž je vysoká 21,5 m. Nejbližší vrch Jedličko u Bílého kamene na západ od zámku je vysoký 487,2 m. n. m. Ale v okolí jsou kopce vysoké až 504 m. n. m. (Radimovka), 520 m. n. m. (Vlková za Ládvím) a 545,8 m. n. m. (Pecný za Ondřejovem). Zajímavosti je i fakt, že miniatura Řípu a na něm stojící rotundy v našem parku s výškou kolem 1 m je ve stejné nadmořské výšce jako skutečný Říp 455,5 m.n.m.

Legenda KRUTÁ BESTIE

Hrabě Otakar Berchtold svobodný pán z Uherčic, Frattingu a Pulic na Buchlově – jak zněl celý jeho titul, byl i majitelem zámku BERCHTOLD v Kunicích-Vidovicích. Hrabě Berchtold byl za podivných okolností zavražděn na honu v roce 1918 v Neznašově u Týna nad Vltavou, na panství svého otce, kde vyrostl. Vrah ho zákeřně střelil sekaným olovem, když projížděl na kočáře se svými hosty z honu. Dodnes je na tomto místě část pomníku,  který mu nechala postavit jeho manželka hraběnka Katuše Berchtoldová-Fantová, známá  pamětníkům ve Vidovicích jako hraběnka.

Na panstvích a v jejich okolí se potuloval miláček pana hraběte, nádherný, neobyčejně vzrostlý a silný kocour. Je tomu už více než 40 let.
Chodíval jsem velmi často na panství hraběte s otcem, který jako veterinář měl na statcích velmi mnoho práce a vidím ještě dnes velmi živě tu mohutnou postavu, bravurní pohyby a tajuplné oči té nevídané kočičí bestie. Hrabě si ji prý přivezl odněkud z Brazílie, kde byla jako útlé mládě vybrána z hnízda.

Tento kocour, velikosti malého ocelota, měl však jednu sobě samému patrně vrozenou, ale okolí nesnesitelnou zálibu, že husám, kachnám i slepicím, arciť jen v rámci normální spotřeby – vyoperoval s přesností chirurga-anatoma srdce, které sežral, načež krev vysál tak svědomitě, že obětem zanechal jen docela nepatrnou díru v prsou.

Panu hraběti tato kočičí rozpustilost nevadila, ale jeho lidé na panství hubovali na tu ,,potvoru“ zcela nepokrytě a v skrytu dokonce hrozili, že ji otráví. To doslechl se pan hrabě a chtěje svého miláčka ušetřit nějaké nedůstojné, snad i mučednické smrti, rozhodl se, že jej zastřelí sám. Střelil.

Ale patrně se mu chvěla ruka, takže zvíře jen lehce poranil, nebo vůbec netrefil, zkrátka, kocour utekl, aby se do zámku již nikdy nevrátil.
Brzy poté si však stěžovali všichni lesníci, usedlí v hájovnách tak zvaného ,,moře lesů“, které se táhnou od Neznašova přes Albrechtice až k Písku a Zvíkovu, že nacházejí ráno na svých dvorech mrtvoly hus, kachen a slepic s nekrvavými otvory v prsou a jeden z nich našel ráno na dvoře dokonce zakousnutého psa. Na Neznašovském zámku nebylo pochyby o tom, kdo to dělá.

U příležitosti nejbližší naší návštěvy u hraběte byl můj otec, jako nepostradatelný účastník hraběcích honů a výborný střelec, pánem nešťastného kocoura požádán, aby jej vypátral a zastřelil sám. Provázeni věrným psem ,,Terekem“, čistokrevným buldokem a hrozným nepřítelem koček, toulali jsme se asi čtyři dny po lesích, uchylující se na noc do hájoven k lesníkům na číhanou, leč po šelmě ve dne ani v noci nebylo stopy. Konečně pátého dne zrána jsme našli docela blízko u Neznašova, naproti vtoku Lužnice do Vltavy, v lese na tzv. ,,Kalvarli“ mrtvou skoro ještě teplou vránu s kulatým otvorem pod krkem.

V tom jsme zaslechli prudký, zuřivý štěkot psa, utíkajícího jedním směrem a spatřili  jsme,  50 kroků před ním, mohutnými skoky prchajícího kocoura. ,,Za ním, dál – dál, kočku uštveme snadno!„,  křičel můj otec. Střílet jsem nemohl, zabil bych psa, byl jsem s ním a s tou bestií v jedné linii. Věděl jsem, že černoši uštvou lva velmi lehce, že kočkovité šelmy umí skákat, chvíli běžet, ale ne dlouho. Vypadalo to, že ta kočka už nemůže, ale ten náš starý pes taky ne. „Koukej, Pepíku, vždyť už ani neutíkají.“, poznamenal otec.

I hraběte Berchtolda zajímala ještě celých dalších 20 let jeho života tato tajuplná zvířecí historie a často hledal vysvětlení u svého milého přítele prof. Dr. Kukuly, který se každoročně neznašovských honů účastnil. A nevysvětlil panu hraběti tento znamenitý operatér a člověk záhadu tu ani okamžiku, kdy jej zachytil umírajícího v kočáře, zasaženého zákeřnou ranou – sekaným olovem – vystřelenou odněkud z lesa, nikdy nezjištěným pachatelem. Dr.Kukula je také dávno mrtev. A jsou mrtva i obě zvířata.

Bylo mnoho tajemného kolem hraběte Berchtolda, Neznášova, Vidovic… Leč tomu tak konečně bývá u všech zámků. Jen to bych rád věděl. Proč ten strašlivý, krvelačný, uštvaný brazilský rváč neskočil tomu zapřísáhlému, obávanému nepříteli všech koček, tomu dravému buldoku na hrdlo, anebo lépe, naopak!! Jak se mezi těmi balvany pochopili? Já to nevím  dodnes .
Či možno věřit v záblesky milosrdenství aspoň mezi bestiemi? Toť psáno těmto zvířatům na památku.