Historie

Při prohlídce zámku uvidíte:

zajímavosti zámku – nejkrásnější poštovní známku světa 2010, unikátní muzeum, stříbrný a zlatý poklad (mince od r. 1012 do současnosti) a přispějete na záchranu památek.

Prohlídka se vždy přizpůsobí složení skupiny /děti, senioři a pod/. Trvale přístupné přízemí zámku – muzeum obce a vstupní hala.

KOMENTOVANOU PROHLÍDKU ZÁMKU
můžete objednat na hotel@zamekberchtold.cz

Z historie zámku

1388

První zmínka o panském sídle a statku ve Vidovicích je datována do roku 1388, kdy byl vlastníkem tehdy šlechtický (zemanský) rod s přídomkem „z Vidovic“. Prvním z nich je Vavřinec z Vidovic, poté přešlo vlastnictví na jeho syny Beneše, Jakuba a Jana. Současně s nimi žil Bohuněk z Vidovic v letech 1412-1416. Za Vavřince další díly vsi patřily libeřskému faráři Zdislavovi.

2. pol 15. století

Panské sídlo však zřejmě během 2. poloviny 15. století zaniklo, možná následkem událostí v průběhu husitské revoluce. Dále byla ves několik set let rozdělena.

17. století

V 17. století náležela ves Vidovice s poplužním dvorem ke statku Velké Popovice.

1808

Od roku 1808 pak ke vsi Chlum.

1877

Roku 1877 byl do zemských desek zapsán samostatný statek nazvaný Vidovice. 24. prosince 1877, v den kdy se vdávala Eleonora, dcera manželů Brzorádových, za Rudolfa Kainze, získali novomanželé nově vytvořený samostatný zámek Vidovice oddělením od Chlumu. Jejich takto nabytý majetek tvořila reprezentativní budova, statek s cihelnou a pozemky. Manželé Kainzovi měli sedm dětí: Alfreda (*1854), Friedricha (*1860), Adele (*1863), Marii (*1865), Zdenku (*1870), Emu (*1871).

1894 a 1904

V roce 1894 byl statek a zámek odprodán novým majitelům Milnerům, kteří zde roku 1904 /letopočet v přízemí – dnešní muzeum/ provádějí největší a nejpodstatnější stavební úpravy a od roku 1906 je sídlo nazýváno „nově vystavěným zámkem s parkem“. Mezi významné vlastníky panství či zámečku patřili známé osobnosti jako např. Václav Stařimský, svobodný pán z Libštejna, Jan Josef Václav Radecký z Radče, rodina Brzorádova, Eleonora a Rudolf Kainzovi, Milnerovi, Dr. prof. Blažek nebo šlechtický rod Berchtoldů.

2. pol. 20. století

Od 2. poloviny 20. století zde byla Československá armáda – protivzdušná obrana Prahy. Po roce 1990 byl areál se zámkem převeden na obec a o 3 roky později prodán soukromé firmě, která zámek a celý areál velmi zadlužila.

18.4. 2005

Dne 18. dubna 2005 začala nová epocha zámečku Kunice – Vidovice. Ten získává nové majitele, kteří uskutečnili jeho celkovou rekonstrukci (video), rozšíření o přístavbu křídla do parku, rozšíření parku, stavbu sportcentra Na zámečku a zpřístupnění široké veřejnosti. Areál je určen zejména firmám, rodinám, mládeži a sportovcům. Rodina JUDr. Václava Růžičky a jeho 5 dětí dělá z celého areálu unikátní místo pohody pro firemní akce, sport, kulturu, zábavu, ponaučení a vytváření vztahu k přírodě a lidem navzájem. Pan Růžička má velký zájem, aby jeho děti dále rozvíjely areál, který využívá široká veřejnost. Po letech (od roku 2005) velkého úsilí a provozu dnešní majitele zejména uspokojuje, že se toto místo stalo místem setkávání zajímavých lidí a těší se velkému zájmu firem, dětí a sportovců.

Další zajímavé historické skutečnosti:

1) Skryté poklady zámeckého muzea

Při čištění mincí v obecním muzeu Kunic na zámku BERCHTOLD se zjistilo, že některé mince jsou až 1 000 let staré. Po vyčištění a odborném vyjádření numismatiků se již část mincí vystavuje. Ve vitríně v přízemí zámku je k vidění například denár z doby prvního českého krále Vratislava II., vyražený po roce 1086. Dále jsou zde umístěny pražské groše ze 13. a 14. století, tolar z roku 1 600, mince z území Čech do 20. století a zahraniční mince s portréty světových panovníků od Napoleona po anglickou královnu.

Od 15. dubna 2013 bylo muzeum rozšířeno o velký salonek, ve kterém je trvalá výstava „Krása bankovek“ s ukázkou bankovek Rakouska – Uherska, Československa, Ruska, Německa, Itálie a dalších zemí z období 1878 – 1945. Bankovky jsou zde netradičně představovány jako umělecká díla.

2) Vojenská pietní místa v Kunicích

bližší informace najdete na této stránce.

Kolem osoby hraběte Otokara Berchtolda, jeho rodu, života, smrti a jeho panství v Neznašově a ve Vidovicích je mnoho záhad, příběhů a zajímavostí. Máme k dispozici prameny a informace k 68 z nich, stovky fotografií a desítky map. Budeme rádi za další informace či fotografie. Dnes vzniká knížka „Peklo a ráj aneb proměny zámku BERCHTOLD“. Na tomto místě budeme přinášet některé z těchto příběhů, záhad či zajímavostí.

3) Znamenití lékaři v českých zemích

Kde skončily poklady a historicky hodnotné předměty z Berchtoldu?

„z historické dokumentace“

Odvolávaje se na komisionální prohlídku zámku ve Vidovicích, kterou provedl zástupce státního památkového úřadu dne 25. ledna 1950, sděluje státní památkový úřad, že nemá námitek proti tomu, aby byly v prvním patře budovy spojeny dvě místnosti v jednu velkou učebnu odstraněním dělící zdi podle přiloženého plánu. Při tom jest dbáti konstruktivního zabezpečení stavby, neboť dělící zeď jest 60 cm široká. Státní památkový úřad dále doporučuje, abyste zachovali a zabezpečili vhodnou konservací ruční malby v některých zámeckých pokojích. V přízemí jest to klenutá místnost přiléhající k východnímu vchodu, zdobená malovaným deštěním, v prvním patře pak dva malované stropy. Zasekávání elektrického vedení by bylo provésti tak, aby ornamenty maleb jím nebyly zasaženy.

Ministerstvo kultury Státní Památková Správa, Praha, odd. 3
číslo jednací: 2797/54
Věc: Vidovice, okres Říčany, zámek, bývalí majitelé J. a H. Schnöblingovi, ústřední evidence převzatých movitostí
Souvisí se spisy : 237i/47, 293i/47

Při ústřední evidenci byly shledány spisové doklady o převzatém zařízení a vyhotoven jejich přehled. O eliminaci je v dokladech jen seznam předmětů, vytříděných na zámku Kunratice (sběrně pro zámky Kunratice, Vidovice, Loučeň, Vinoř, Žinkovy, majetek Neubergové a Štiřín). Byla-li zvláštní eliminace provedena na zámku Vidovicích, bude nutné dodatečně zjistit ve spisech min. zemědělství. Podle dokladů (srov. doklad I) byl převoz ze sběrny v Kunraticích proveden do Veltrus, Jemniště a na Kačinu. O převozu dvou předmětů do Hořovic není spisového dokladu, takže bude nutno věc zjistiti srovnáním spisového materiálu.

Po vyřízení zakládacích poznámek založit.
Dne 17. února 1954

Jak si hrabě Otokar Berchtold pořídil v roce 1911 na zámek Berchtold automobil

Přepis dopisu

„Vaše Vysokorodí! Děkujíce co nejzdvořileji za vzácný zájem o výrobky světového závodu našeho, dovolujeme si Vašemu Vysokorodí ku vzácnému vyzvání předložiti následující nabídku na motorový vůz, který by co do síly a výkonnosti, jakož i pohodlí Vašemu Vysokorodí v každém směru vyhověl.“

Tak odpověděla mladoboleslavská firma Laurin a Klement neznašovskému a vidovickému hraběti Otokaru Berchtoldovi v únoru roku 1911 na žádost o koupi automobilu. Přiložila také seznam zákazníků, kteří „automobilů Laurin a Klement používají“. Hemží se zde slavné tituly a jména. Vedle císaře Františka Josefa I., jehož jméno stojí na prvním místě, se v seznamu objevují hrabata, knížata, baroni a rytíři. Ze zvučných jmen jsou tu např. kníže Bedřich Lobkovicz, hrabata Evžen a Rudolf Czernínové a také slavný sportovec, příznivce automobilismu a mecenáš Alexandr „Saša“ Kolovrat.

Vlastníků automobilů nebylo tehdy mnoho. V prvním desetiletí našeho století by se s trochou nadsázky dali spočítat na prstech jedné ruky. Při prvním sčítání automobilů v Čechách v roce 1906 jich bylo napočteno 73. Ale jejich počet rychle vzrůstal. Ve dvacátých letech už mladoboleslavská automobilka vyráběla ročně kolem tisíce vozů. V době, kdy si automobil pořizoval hrabě Berchtold, jezdilo po našich silnicích přibližně 1 200 aut, z toho třetina v Praze. Výrobou automobilů se zabývaly i další firmy, u nás byla velmi známá „Pragovka“ z Prahy – Libně, nebo liberecká firma R. A. F., později sloučená s firmou Laurin a Klement. V zahraničí vyráběly svá vozidla proslulé a nám dodnes dobře známé firmy jako Peugeot, Mercedes, Opel nebo Renault.

Je třeba předeslat, že u jednotlivých typů automobilů byla totožná jen základní konstrukce, ostatní vybavení včetně karoserie se většinou montovalo podle přání zákazníka. Vůz musel mít pochopitelně předepsané základní součásti: brzdy, houkačku, přední reflektory a jednu zadní svítilnu, která měla osvětlovat i poznávací značku. Na značce bylo zpravidla uvedeno písmeno označující zemi, kam automobil přísluší – pro Čechy to bylo písmeno O – a číslo, které automobilista dostal na nejbližším obvodě. Protože však brzy došla číselná řada arabských číslic (nejvyšší byla 999), začaly se používat také římské číslice. Typ karoserie, polštářování a barvu laku si mohl majitel zvolit sám. Hrabě Otokar Berchtold si koupil automobil typ GDVC s číslem motoru 6579. Vůz měl karoserii s poetickým názvem „princ Jindřich“, americkou střechu, tepané oblé přední blatníky a na kapotě vyražený hraběcí monogram „B“ bez korunky. V osobním dopise, který hrabě firmě zaslal, požadoval mimo jiné také, aby byl vůz bezvadně proveden a měl silná péra.

Vůz stál celkem 10.455,- korun, přičemž v tehdejší měně se 2 koruny rovnaly 1 zlatému. Nebyla to zanedbatelná částka, takže si sám hrabě před převzetím objednaného vozu s automobilkou poměrně dlouho dopisoval a žádal o snížení ceny. Citát z dopisu, kterým továrna slevu nakonec poskytla, by mohl sloužit jako skvělá ukázka diplomacie. Píše se v něm: „Ačkoliv zásadně žádných slev na ceny svých vozů nepovolujeme, jsme v tomto případě, jedině z toho důvodu, že nám velmi na tom záleží, abychom Vašemu Vysokorodí vůz své známky dodali, ochotni, povoliti Vašemu Vysokorodí 10 % slevu, jež reprezentuje krajní naši ochotu a doufáme, že Vaše Vysokorodí bude nyní moci rozhodnouti se co nejdříve pro koupi našeho vozu.“

Jeho vysokorodí se skutečně rozhodlo, a tak 15. května roku 1911 odejel z Mladé Boleslavi tovární šofér – psáno „chauffer“ – a odvezl hraběti automobil na zámek Vidovice, dnes nesoucí jméno BERCHTOLD. Přesto se hraběti zřejmě zdála cena vysoká, protože ještě v příštím roce se firma domáhala doplacení 2.000,- korun. Hrabě nevlastnil jízdní licenci, tehdejší řidičský průkaz a poslal proto přímo do továrny dva své strojníky p. Kolompara a p. Mikoláška, které automobilka za 60,- korun během 14 dnů vyškolila a tito pak složili zkoušky u komise v Praze. Ke zkouškám museli znát především technické parametry vozu a praktickou ukázku řízení. Pravidla silničního provozu téměř neexistovala. Dopravní značky, či spíše tabulky, se omezovaly jen na přikazování rychlosti, která byla stanovena úměrně rychlosti ostatních silničních účastníků (řečeno dnešním jazykem), jimiž byly povozy a kočáry tažené zvířaty. Proto se ve městech smělo v hustém provozu jezdit jen 6 km v hodině, což je rychlost jdoucího koně, při menším provozu 15 km v hodině, tedy rychlost koně v klusu. Mimo město se smělo jezdit 45 km za hodinu. Nízká rychlost byla dána také stavem silnic, z velké většiny nedlážděných a velmi prašných. Přednost v jízdě při projíždění křižovatek nebyla stanovena vůbec. Automobilisté měli pouze upřednostňovat naložené potahy, poštovní a hasičské vozy a armádu. Ve městech se jezdilo většinou vlevo, na ostatních místech s malým provozem to bylo jedno. Problémy byly i s pohonnými hmotami. Hrabě Berchtold si nechával dovážet sudy s benzinem a vazelínou až z Prahy. Poškozené díly, zejména pneumatiky, které se rychle opotřebovávaly, opravovala a vyměňovala přímo mateřská továrna.

Vlastnit automobil na počátku minulého století nebylo, jak je vidět, jednoduché. Ale při pohledu na dnešní přeplněné silnice a parkoviště občas toužím po návratu zlatých časů automobilismu, kdy se po hrbolatých cestách proháněli na silných strojích odvážní muži v kožených kuklách a bílých šálách s dámami v kloboucích po boku a zvedali za sebou oblaka prachu. Dnes každoročně v červnu a září na zámku Berchtold pořádáme výstavu a soutěže historických vozidel. Krausová Martina Městské muzeum Týn nad Vltavou

Zajímavost o nadmořské výšce zámku Berchtold

Zdejšímu kraji se s nadsázkou říká „Opičí hory“. Již po staletí je znám jako kraj s čerstvým povětřím, čistým ovzduším a pořádnou zimu. Oproti Praze je zde o 3–4 °C chladněji, zasahuje sem proudění chladného vzduchu údajně až z České Sibiře a ze Šumavy. Kopec s názvem Hůra za areálem FC Kunice je údajně prvním kopcem Českomoravské vrchoviny.

Jak jsme tedy vysoko?

Nadmořská výška věže zámku Berchtold je ve výšce 457,7 m. n. m., přízemí zámku se nachází ve výšce 436,2 m. n. m. Věž je vysoká 21,5 m. Nejbližší vrch Jedličko u Bílého kamene na západ od zámku je vysoký 487,2 m. n. m. Ale v okolí jsou kopce vysoké až 504 m. n. m. (Radimovka), 520 m. n. m. (Vlková za Ládvím) a 545,8 m. n. m. (Pecný za Ondřejovem). Zajímavostí je i fakt, že miniatura Řípu a na něm stojící rotundy v našem parku s výškou kolem 1 m je ve stejné nadmořské výšce jako skutečný Říp 455,5 m.n.m.

Legenda KRUTÁ BESTIE

Hrabě Otakar Berchtold svobodný pán z Uherčic, Frattingu a Pulic na Buchlově – jak zněl celý jeho titul, byl i majitelem zámku BERCHTOLD v Kunicích-Vidovicích. Hrabě Berchtold byl za podivných okolností zavražděn na honu v roce 1918 v Neznašově u Týna nad Vltavou, na panství svého otce, kde vyrostl. Vrah ho zákeřně střelil sekaným olovem, když projížděl na kočáře se svými hosty z honu. Dodnes je na tomto místě část pomníku, který mu nechala postavit jeho manželka hraběnka Katuše Berchtoldová-Fantová, známá pamětníkům ve Vidovicích jako hraběnka.

Na panstvích a v jejich okolí se potuloval miláček pana hraběte, nádherný, neobyčejně vzrostlý a silný kocour. Je tomu už více než 40 let.
Chodíval jsem velmi často na panství hraběte s otcem, který jako veterinář měl na statcích velmi mnoho práce a vidím ještě dnes velmi živě tu mohutnou postavu, bravurní pohyby a tajuplné oči té nevídané kočičí bestie. Hrabě si ji prý přivezl odněkud z Brazílie, kde byla jako útlé mládě vybrána z hnízda.

Tento kocour, velikosti malého ocelota, měl však jednu sobě samému patrně vrozenou, ale okolí nesnesitelnou zálibu, že husám, kachnám i slepicím, arciť jen v rámci normální spotřeby – vyoperoval s přesností chirurga-anatoma srdce, které sežral, načež krev vysál tak svědomitě, že obětem zanechal jen docela nepatrnou díru v prsou.

Panu hraběti tato kočičí rozpustilost nevadila, ale jeho lidé na panství hubovali na tu ,,potvoru“ zcela nepokrytě a v skrytu dokonce hrozili, že ji otráví. To doslechl se pan hrabě a chtěje svého miláčka ušetřit nějaké nedůstojné, snad i mučednické smrti, rozhodl se, že jej zastřelí sám. Střelil.

Ale patrně se mu chvěla ruka, takže zvíře jen lehce poranil, nebo vůbec netrefil, zkrátka, kocour utekl, aby se do zámku již nikdy nevrátil.
Brzy poté si však stěžovali všichni lesníci, usedlí v hájovnách tak zvaného ,,moře lesů“, které se táhnou od Neznašova přes Albrechtice až k Písku a Zvíkovu, že nacházejí ráno na svých dvorech mrtvoly hus, kachen a slepic s nekrvavými otvory v prsou a jeden z nich našel ráno na dvoře dokonce zakousnutého psa. Na Neznašovském zámku nebylo pochyby o tom, kdo to dělá.

U příležitosti nejbližší naší návštěvy u hraběte byl můj otec, jako nepostradatelný účastník hraběcích honů a výborný střelec, pánem nešťastného kocoura požádán, aby jej vypátral a zastřelil sám. Provázeni věrným psem ,,Terekem“, čistokrevným buldokem a hrozným nepřítelem koček, toulali jsme se asi čtyři dny po lesích, uchylující se na noc do hájoven k lesníkům na číhanou, leč po šelmě ve dne ani v noci nebylo stopy. Konečně pátého dne zrána jsme našli docela blízko u Neznašova, naproti vtoku Lužnice do Vltavy, v lese na tzv. ,,Kalvarli“ mrtvou skoro ještě teplou vránu s kulatým otvorem pod krkem.

V tom jsme zaslechli prudký, zuřivý štěkot psa, utíkajícího jedním směrem a spatřili jsme, 50 kroků před ním, mohutnými skoky prchajícího kocoura. ,,Za ním, dál – dál, kočku uštveme snadno!„, křičel můj otec. Střílet jsem nemohl, zabil bych psa, byl jsem s ním a s tou bestií v jedné linii. Věděl jsem, že černoši uštvou lva velmi lehce, že kočkovité šelmy umí skákat, chvíli běžet, ale ne dlouho. Vypadalo to, že ta kočka už nemůže, ale ten náš starý pes taky ne. „Koukej, Pepíku, vždyť už ani neutíkají.“, poznamenal otec.

I hraběte Berchtolda zajímala ještě celých dalších 20 let jeho života tato tajuplná zvířecí historie a často hledal vysvětlení u svého milého přítele prof. Dr. Kukuly, který se každoročně neznašovských honů účastnil. A nevysvětlil panu hraběti tento znamenitý operatér a člověk záhadu tu ani okamžiku, kdy jej zachytil umírajícího v kočáře, zasaženého zákeřnou ranou – sekaným olovem – vystřelenou odněkud z lesa, nikdy nezjištěným pachatelem. Dr.Kukula je také dávno mrtev. A jsou mrtva i obě zvířata.

Bylo mnoho tajemného kolem hraběte Berchtolda, Neznášova, Vidovic… Leč tomu tak konečně bývá u všech zámků. Jen to bych rád věděl. Proč ten strašlivý, krvelačný, uštvaný brazilský rváč neskočil tomu zapřísáhlému, obávanému nepříteli všech koček, tomu dravému buldoku na hrdlo, anebo lépe, naopak!! Jak se mezi těmi balvany pochopili? Já to nevím dodnes .
Či možno věřit v záblesky milosrdenství aspoň mezi bestiemi? Toť psáno těmto zvířatům na památku.

Jméno Berchtold dostal Kunicko-Vidovický zámek proto, že jako jediná dochovaná a dnes používaná věc byl krásný erb BERCHTOLDŮ. Druhý důvod je, že řada příslušníků tohoto rodu byli vzdělaní lidé s citem pro utrpení jiných se snahou jim pomoci. V roce 2007 se mi podařilo v Čechách vypátrat příslušníka toto rodu Karla Berchtolda od Příbrami, který je vzdáleným praprasynovcem bývalého majitele hraběte Otokora Berchtolda zavražděného v roce 1918 na panství jeho otce v Neznašově, když se vracel z honu.

„Co řekli o hraběti“

Dopis z Kladrub nad Vltavou, 19. února 1960

Vážený pane architekte,
potvrzuji příjem čt. dopisu Vašeho za dne 14.t.m. a mile rád se pokusím podati Vám žádanou zprávu, ale obávám se, že pro Váš účel bude velmi nedostatečná a kusá a že Vám nebudu moci sděliti nic, co byste již nevěděl.
Otakar Hrabě Berchtold narodil se, myslím v roce 1874. Jeho otcem byl Prosper hrabě Berchtold a matka byla rozená hraběnka Bulgarini. Říkaval, že jeho rodiče žili odloučeně, matka s jeho sestrou a mladším bratrem Karlem ve Vídni a jeho otec s ním od jeho dětství v Neznašově /u Týna nad Vltavou/. Byl vychován česky a pokud vím navštěvoval jen české školy a Neznašov opouštěl jen zřídka. Po smrti svého otce, někdy v r. 1897/8 se stal vlastníkem velkostatku Neznašova. Měl tehdy před svatbou se slečnou Kateřinou Sušerovou z Týna n. Vltavou, s čímž jeho matka nesouhlasila a aby sňatek znemožnila, vymohla uvalení kurately na něj. Proti tomu opatření se hrabě Berchtold vzepřel a spor, který pak zahájil, vyhrál. Načež kuratera byla zrušena, on se ujal svého dědictví a se sl. Sušerovou se oženil. Žil pak i nadále většinou v Neznašově, na veřejnosti nevystupoval a stýkal se jen s hrstkou svých přátel a dobrých známých. Jeho láskou byl les a jeho vášní lov. Bylo to právě při návratu z večerního čekání na srnce. Když dne 8. května 1918 večer řídě kočár byl ze zálohy zákeřně střelen sekaným olovem, kterémužto zranění druhého dne dopoledne podlehl ve stáří 44 let aniž už nenabyl vědomí.
Tentýž den odpoledne byl pro podezření z vraždy zatčen jeho v dubnu do služeb přijatý hajný Tomáš Šebesta, když ho jeden z policejních psů četnické stanice ze Čtyř dvorů u Českých Budějovic, kteří byli nasazeni na stopu na místě odkud padla rána, atakoval. Českobudějovickou porotou byl ale pro nedostatek důkazů osvobozen a žil pak v Sušici, kde se podle zprávy uveřejněné v Národní politice ze dne 19. února 1939 svému příteli Sedleckému k této vraždě přiznal. Sedlecký to však úřadům oznámil až po jeho smrti.
V roce 1919 přešel velkostatek Neznašovský dědictvím do vlastnictví jediné dcery hraběte Otakara, která se provdala za JUDr. Emila Schöblinga z Prahy. Z toho manželství se narodila dcera Helena. Život hraběte Otakara byl v době, kdy jsem jej důvěrně poznal dosti prostý, byl bez komplikací klidný v mezích rodinného života.

Poroučí se Dr. Kabeš

Poznámka autora

V témže roce 1918 bylo také zrušeno používání šlechtických titulů a v dnešní době je znám jediný vzdálený žijící příbuzný Karel Berchtold.
Spojení hraběcího rodu Berchtoldů se zámkem Kunice-Vidovice začalo dne 31. 12. 1910, kdy zámek koupil příslušník významného šlechtického rodu Otakar Berchtold a jeho žena Katuše roz.Sušerová. Ti zde provedli pouze menší stavební úpravy a na jižní průčelí připevnili erb rodu Berchtoldů. Tento rod vlastnil zámek až do poloviny dvacátého století, kdy byl zestátněn. Berchtoldové byli dříve úzce spjati na Moravě s Buchlovem, Uherčicemi a v Čechách s Neznašovem a Vidovicemi.

Význam jména Berchtold

Na základě dopisu JUDr. Karla Berchtolda pro JUDr. Václava Růžičku

Zámek v Kunicích-Vidovicích jsem pojmenoval Berchtold ze dvou důvodů. Jednak jedinou dochovanou historicky hodnotnou věcí byl krásný erb Berchtoldů, který tvoří logo našeho areálu a za druhé z rodu Berchtoldů vzešly dvě velké osobnosti Leopold I. Berchtold – humanista a Bedřich Všemír Berchtold – lékař. O těchto velikánech se dozvíte v samostatném článku „Dvě osobnosti a jeden politik“ níže. Ke jménu zámku Berchtold se nám podařilo od dnes žijícího příslušníka rodu Berchtoldů v Čechách pana Karla Berchtolda zjistit, že jméno Berchtold patří ve vztahu k ostatním německým nebo vůbec germánským osobním jménům u nás k těm, která se vyskytují méně často. Dobrava Moldanová v knize „Naše příjmení“ (vydala Mladá fronta Praha v r. 1983) uvádí, že toto osobní jméno (rodné a křestní) vzniklo z německého bëraht (skvělý) a walten (vládnout). I v publikaci „Německá příjmení u Čechů“ od Josefa Beneše (1. a 2. svazek vydán v roce 1998 v Ústí nad Labem jako Acta Universitatis Purkynianae) uvádí autor k příjmení Berchtold, že jméno je vývojem základů slov končících na -wald/-bald. U osobních jmen byla koncovka -wald etymologicky (svým původním významem) souhlasná s naším vládnouti. U řady příjmení se potom -wald změnilo v -old a vzniklo Berchtold, a to z Berchwald, kde bercht znamená zářivý. Z uvedeného lze učinit závěr, že příjmení BERCHTOLD znamená SKVĚLÝ nebo také ZÁŘIVÝ VLÁDCE. V případě našeho zámku věříme, že se stane skvělým hotelem s dobrou restaurací a společensko-sportovním střediskem nejen s dětským rájem.

Berchtoldové z Uherčic

Autor: Tomáš Dvořáček

Berchtoldové z Uherčic Autor: Tomáš Dvořáček Pokud navštívíte Buchlov, mohutný a po 400 let rozšiřovaný hrad na osamělém kopci Chřibů, či Buchlovice, zámecký areál dokončený v polovině 18. st. a nacházející se ve stejnojmenném městečku, je takřka nemožné, abyste se nesetkali s rodem hrabat Berchtoldů. S rodem rozhodně zasluhujícím plnou pozornost, a to nejen kvůli několika jeho členům, kteří byli označováni až za podivíny, mimochodem díky tomu, že se stýkali s obyčejnými poddanými, dbali o jejich zdraví či dokonce zacházeli ve své lidumilné činnosti ještě dál. Tyrolský rod Berchtoldů se usadil na našem území v době třicetileté války, kdy císařský rada Jakub zakoupil na Moravě Uherčice. V r. 1633 byl povýšen do panského stavu, r. 1673 se pak Berchtoldové dočkali povýšení do stavu hraběcího. Kromě Uherčic získali později Berchtoldové i panství Buchlov, Buchlovice a rovněž několik statků v severních Čechách. Z tohoto široce rozvětveného rodu se zmíníme především o jeho několika nejvýznamnějších členech, takže se rovnou přesuňme o jedno století dál. Hrabě Leopold Berchtold se narodil ve Stráži nad Nežárkou 19. července 1759 jako syn Prospera Berchtolda a Terezie Petřvaldské z Petřvaldu. Vystudoval právo a filozofii, poté působil ve státní službě, a když ji opustil, přijal od tety Eleonory splátku na svůj dědický podíl na buchlovském panství a vydal se na cesty. Při cestování Evropou, severní Afrikou a Malou Asií si zejména všímal sociálních a zdravotnických poměrů, stal se členem několika učených společností a naučil se řadu jazyků. Ze svých cest se na Buchlov vrátil Leopold r. 1797 a ještě téhož roku se oženil s Johankou, hraběnkou z Magnisů. Tehdy také začal věnovat velkou část své péče, energie a umu, což při Leopoldově pracovitosti a skromnosti rozhodně neznamenalo málo, zdokonalování hospodářství na svém panství. Sedláky se kupříkladu snažil podnítit k intenzivnější práci odměnami a poddaným levně či zdarma poskytoval stromky ze svých ovocných školek. Ovšem spíše než o prosperitu panství šlo Leopoldovi zejména o rozvinutí sociální a zdravotnické pomoci. Začal v obcích zakládat školy a vyhledávat pro ně učitele, v zimě poskytoval jeden pokoj na zámku chudým, vyplácel odměny těm, kteří někomu zachránili život, zpracoval předpisy pro záchrannou službu, nechal zhotovit nástěnné tabule, na nichž podal instrukce k předcházení nemocí nebo negativních následků plynoucích z povolání řemeslníků a dělníků. Další oblast Berchtoldova zájmu nepochybně souvisela s osudem jeho staršího bratra Mořice, který byl při epidemii v Brně pochován zdánlivě mrtvý a po čase v rakvi nalezen s okousanou paží. Bratrův krutý konec totiž evokoval v Berchtoldovi mimořádné zaujetí pro otázku oživování zdánlivě mrtvých a zabránění pohřbení zaživa. Tisíce výtisků svých spisů s touto tematikou nechal dokonce rozdat v různých zemích. I další Leopoldovy spisy se týkaly ochrany zdraví, a potažmo i života, dočteme se v nich o záchraně tonoucích, ošetření ran po kousnutí psem, prevenci moru, očkování proti neštovicím atd. Lidumilná činnost Berchtoldova měla i své další projevy (třeba když Leopold r. 1800 poklekl před císařem a vymohl tak milost pro šest rebelujících vojáků), ovšem jejím vyvrcholením bylo zřízení nemocnice. Nejprve v r. 1797 vznikla v Buchlovicích malá nemocnice s dvanácti lůžky z bývalé lisovny oleje a byt pro lékaře z budovy vedlejší. Ta ale zanedlouho nestačila, a tak se Leopold přestěhoval na hrad Buchlov a ze zámku zřídil nemocnici a starobinec. V r. 1807 byla buchlovická zámecká nemocnice vybavena 152 lůžky pro nemocné, 18 pro zestárlé a příslušným personálem, tedy duchovním, účetním, domácím lékařem se 2 pomocníky, 4 ošetřovateli a 2 ošetřovatelkami. Pro činnost nemocnice vypracoval Berchtold provozní řád, v němž mj. stanovil, že nemocnice má přijímat všechny poddané bez rozdílu, avšak ti buchlovští mají mít pochopitelně přednost. Léčení v nemocnici bylo zásadně bezplatné, jen cizí poddaní mohli věnovat milodar do připravené pokladničky. O každém nemocném byl veden protokol, který obsahoval kromě běžných údajů i podrobný rozpis spotřebované stravy a léků. Tato ve své době obdivuhodná a snad až podivínská Berchtoldova lidumilná činnost znamenala pochopitelně nesmírné finanční zatížení pro jeho panství. Velké částky za provoz nemocnice, přestavbu hradu Buchlova a zámečku v Žeravicích přispěly k zadlužení panství, kterého se ale Leopold Berchtold už nedožil. Za napoleonských válek byl jmenován inspektorem vojenských nemocnic hradišťského kraje a v nemocnici na Velehradě se nakazil od jednoho z pacientů tyfem. Zemřel 26. července 1809 ve svém domě v lázních Smraďavka (od té doby se jim také říká Leopoldov) a byl pohřben v rodinné hrobce v kapli sv. Barbory za veliké účasti lidu. Hrabě Leopold po sobě zanechal vdovu a dva syny – devítiletého Zikmunda a sedmiletého Antonína. Hraběnka Johanka se ujala správy statků jménem nezletilých synů, avšak již za pět let (11. dubna 1814) zemřela a byla rovněž pochována v rodinné hrobce. Starší syn Zikmund vystudoval práva, ale později se věnoval vojenské kariéře. R. 1828 se oženil s Ludmilou Vratislavovou z Mitrovic, svého času prý nejkrásnější komtesou v Praze. Hrabě Zikmund se svou rodinou přestal trvale bydlet na Buchlově, přestěhoval se na buchlovický zámek a veřejnosti umožnil volnou návštěvu hradu. Zikmund se později stal přísedícím soudu zemských stavů na Moravě a přísedícím soudu trenčanského komitétu, v r. 1848 se aktivně účastnil maďarského povstání proti císaři a následný trest smrti mu byl změněn na domácí vězení v Buchlovicích. V té době už hrozila buchlovskému panství exekuce hlavně jako následek lidumilné činnosti Leopolda. R. 1856 převedl Zikmund všechen majetek na svoji choť a dále vedl život samotáře. Byl vídán bledý a černě oděný, jak se prochází parkem nebo jak jede v uzavřeném kočáře do kostela či na hrad. Hraběnka Ludmila, ve vídeňských kruzích považovaná již za vdovu, se naopak ráda stýkala s domácím lidem a dokonce ráda mluvila česky, což bylo pochopitelně v té době u šlechty značně neobvyklé. V r. 1859 navštívil hraběcí rodinu v Buchlovicích dr. Bedřich Všemír, hrabě Berchtold, nejmladší nevlastní bratr Leopolda Berchtolda, lékař, učenec, český vlastenec a – podobně jako jeho bratr – velký lidumil. V Buchlovicích se mu velmi zalíbilo, později se zde trvale usadil a r. 1876 tady i zemřel. Hrabě Bedřich Berchtold byl nepochybně nejslavnější člen rodiny Berchtoldů. Důvěrně se přátelil s takřka všemi tehdejšími českými učenci, vlastenci i národními buditeli – Jungmannem, bratry Preslovými, Dobrovským, Palackým, Šternberkem, Hankou… V letech 1820 až 1835 dokonce vydával spolu s J. Svatoplukem Preslem Rostlinář a přispíval i do časopisu Krok či Flora Cechica. Na přelomu 30. a 40. let spolupracoval na díle „Ökonomisch – technische Flora Böhmens“ a r. 1842 vydal velkou monografii o bramborách. Za svou vědeckou činnost byl v r. 1850 zvolen členem Královské české společnosti nauk. Na Buchlově se Bedřich Berchtold zabýval pořádáním hradního archivu a spisováním historie hradu, rád se stýkal s místními lidmi, kterým ochotně poskytoval lékařské rady i pomoc. V r. 1869 zemřeli krátce po sobě Zikmund I. a Ludmila. Byli pohřbeni v rodinné hrobce sv. Barbory a dědictví se ujal jejich jediný syn Zikmund, narozený 6. února 1834. Zikmund II. se stal c. k. komořím, tajným radou, komandérem Leopoldova řádu, lesnickým a zemědělským odborníkem, zajímal se především o chov koní a každoročně pořádal v Buchlovicích jejich výstavy a přehlídky. Dobrou hospodářskou politikou navíc vyvedl buchlovské panství z dluhů. Oženil se r. 1860 s hraběnkou Josefínou z Trauttmansdorfu a tři roky nato se narodil jeho jediný syn Leopold. Ten studoval práva a politiku, nastoupil diplomatickou dráhu, v níž rychle postupoval. 15. září 1908 zorganizoval jako velvyslanec na ruském carském dvoře v Buchlovicích schůzku ministrů zahraničí Rakousko – Uherska hraběte Aehrenthala a jeho ruského kolegy Izvolského. V letech 1912 – 1915 zastával funkci ministra zahraničích věcí Rakousko-Uherska a v souladu s německými zájmy prováděl ostře protislovanskou politiku. Dne 29. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko v jeho osobě Srbsku válku, což přineslo Leopoldovi neblahé označení jednoho z hlavních podněcovatelů prvního celosvětového konfliktu. V roce 1916 se stal Leopold Berchtold vrchním hofmistrem následníka trůnu Karla, a rok nato (když se stal Karel císařem) jeho nejvyšším komořím. Po Karlově odstoupení se vzdal politické činnosti a žil v soukromí. Poslední léta života strávil na zámku Peresznye u Šoproně, kde také roku 1942 zemřel. I u Leopolda II. se projevila – chce se říci pro tento rod snad až typická – lidumilná činnost. Roku 1908 nechal v Buchlovicích postavit obvodní nemocnici a svým nákladem ji také zařídil a se svou manželkou, Ferdinandou, hraběnkou Károlyiovou, založil a financoval mateřskou školku. Ferdinanda porodila Leopoldovi tři syny: Aloise (nar. 1894), Bélu (který zemřel již v jedenácti letech) a Zikmunda (nar. 1900). Alois Berchtold se po právnických studiích stal nadporučíkem československé armády v záloze a čestným rytířem maltézského řádu. Zdědil buchlovské panství a žil svobodný na zámku v Buchlovicích až do května 1945, kdy byl jeho majetek převeden do vlastnictví státu. Mladší bratr Zikmund zdědil panství v Uhrách, které mu bylo rovněž zestátněno. Žil pak společně se svým bratrem ve Vídni. A co nám zbylo po Berchtoldech dodnes? Hned na začátku jsme krátce zmínili hrad Buchlov a zámek Buchlovice, avšak vzhledem k jejich významu považujeme za vhodné je ještě poněkud více přiblížit. První zprávy o Buchlově sahají do období kolem r. 1300, ale počátky hradu jsou spojeny již s pozdně románskou hutí velehradského kláštera. Základní dispozici hradu, která byla dokončena zřejmě až koncem 13. st., tvořily dvě věže s mezilehlým palácem a kaplí, svým utvářením se hlásící do sféry Podunají. Stavební vývoj ale pokračoval až do poloviny 17. st., postupně přibyla další hradba, byl rozšířen palác, probíhalo opevňování předhradí, stavěly se nové hospodářské budovy, rozšiřovací úpravy se pochopitelně nevyhnuly ani jádru hradu. Poslední úpravy interiérového charakteru proběhly ještě v polovině 18. st., od té doby se prováděla už jen údržba a památková obnova. Z dnešních prohlídkových prostor hradu upozorníme pouze na ty, které jsou úzce spojeny s Berchtoldy. V prvním patře hradu tedy nahlédněme alespoň do knihovny, čítající přes 10 000 svazků z nejrůznějších oborů a rozšířené za nám již známého Leopolda a Bedřicha Berchtolda. V druhém patře věnujme pozornost místnostem, v nichž se nachází rodinné muzeum Berchtoldů. Jsou zde shromážděny materiály z nejrůznějších oborů (lékařství, přírodověda, historie) i řady exotických zemí (neodpustíme si zde zmínku o egyptologické sbírce s unikátním sarkofágem s mumií). Něco z atmosféry zanícené badatelské práce prozrazují i pracovny obou zmíněných učenců, v nichž kromě původního zařízení zůstaly i některé dobové vědecké přístroje. Ještě krátká zmínka o Buchlovicích. Zámecký areál s rozsáhlým parkem vznikl v první polovině 18. století v prostoru západního okraje stejnojmenného městečka. Podle tradice byla hlavním důvodem budování barokního zámku Italka Anežka Eleonora z Colona-Felsu, choť tehdejšího majitele buchlovského panství Jana Dětřicha z Petřvaldu, které prostředí Buchlova prý nesvědčilo a ani nevyhovovalo. Ani otázka autorství zámku není dodnes zcela vyjasněná, my se však spokojíme s konstatováním, že alespoň na některých plánech se podílel Domenico Martinelli a stavbu v l. 1707(?) – 1738 řídil Mořic Grimm. Vlastní zámecký komplex situovaný na svažitém terénu tvoří dvě osově protilehlé budovy „podkovovitého“ půdorysu (tzv. horní a dolní zámek), jejichž okolí dotvářejí umělé terasy se schodišti, balustrády a především park, který byl cennými, často cizokrajnými rostlinami obohacen až v 19. století za Berchtoldů a od té doby patří mezi nejcennější parky u nás vůbec. Jednopodlažní dolní zámek, jehož budova působí při pohledu z parku jako dvoupodlažní, tvoří tři křídla zakončená do nádvoří dvěma protilehlými pavilony na čtvercovém půdorysu s krytými mansardovými střechami. Z podélného příčného křídla vystupuje v ose polygonální rizalit, v němž se nachází oválný sál zastřešený kupolí s helmou. Objekt horního zámku, zvaný Flora, je situován na terase a jeví se v hmotovém uspořádání jako parafráze dolní zámecké budovy. A co dodat na závěr? Snad jen to, že úplně nejlepší je seznámit se s Berchtoldy na Buchlově a v Buchlovicích osobně.

Použitá literatura J. Sedlák, Buchlov a Buchlovice, Brno 1993 J. Halada, Lexikon české šlechty I., Praha 1994 Ottův slovník naučný III., Praha 1996 M. Plaček, Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996 M. Pojsl, V. Londin, Dvanáct století naší architektury, Olomouc 1998

Dvě osobnosti z rodu BERCHTOLDŮ a jeden politik

Rod Berchtoldů má své první vypátrané a zaznamenané kořeny ve městě TRENTO na rozhraní Rakouska a Itálie. Dnes je Trento v Itálii kousek od lyžařského centra Cavalese v překrásném údolí Dolomit. Roku 1191 je první zmínka o vévodovi Berchtoldu V. z Zahringenu, který založil město Bern /dnešní hlavní město Švýcarska/. Roku 1198 je zmiňována krásná Anežka, dcera Berchtolda IV., hraběte Tyrolského a vévody Dalmatského a Chorvatského. Do Anežky se šíleně zamiloval a její ruku získal francouzský král Filip II. August, a to tak, že když po 25 letech umíral, bylo jeho posledním slovem jméno pronesené s nekonečnou něhou, jméno Anežčino, třebaže od sebe byli dlouhá léta odloučeni. Roku 1278 na den sv. Rudolfa, tedy 26. srpna, utrpěla česká vojska v bitvě na Moravském poli od vojsk římského císaře Rudolfa Habsburského porážku. Český panovník Přemysl Otakar II., nazvaný „král železný a zlatý“, v bitvě zahynul. Na jeho smrti měl podíl také rakouský královský šenk Berchtold z Emmerbergu, který českého krále dobře znal. Z původní vlasti Tyrolska se Berchtoldové rozšířili přes Duryňsko, Solnohradsko, Horní a Dolní Rakousy na Moravu, do Čech a Uher. DVĚ VELKÉ OSOBNOSTI, bratry z rodu Berchtoldů, potomky Prospera Berchtolda a Marie Terezie Petřvaldské (z významného moravského šlechtického rodu), vám nyní představíme. Leopold I. Berchtold – humanista Dr. Leopold I. Xaver František Berchtold se narodil 19. 7. 1759 ve Stráži nad Nežárkou jako třetí dítě Prospera Berchtolda a Marie Terezie Petřvaldské. Foto – Dr. Leopold I. Xaver František Berchtold Studoval práva a filosofii v Olomouci a Vídni. Již v roce 1775 jako šestnáctiletý dělal konceptního praktikanta u krajského úřadu v Olomouci a ve svých dvaceti letech už byl zástupcem okresního hejtmana v Jihlavě. V roce 1785 dokončil právnická studia a obdržel diplom. V té době odchází do Terstu k obchodnímu úřadu. Dále opouští státní služby a přijímá od své tety Eleonory Petřvaldské (sestra jeho matky) splátku na svůj podíl na buchlovském panství a poté odjíždí na cesty. Cesty ho zavedly až do Malé Asie a severní Afriky. Zcestoval také téměř celou Evropu kromě Skandinávie a Ruska. Studoval tam převážně sociální poměry a zdravotní zařízení. Důraz kladl na způsoby kříšení zdánlivě mrtvých, protože jeho starší bratr Mořic byl ve svých 31 letech v roce 1779 během epidemie v Brně pohřben jako zdánlivě mrtvý. Když byla hrobka po čase otevřena. Byla nalezena otevřená rakev, tělo mimo ni a mrtvola měla okousaná zápěstí. Příběh jako z hororu, a tak se nemůžeme Leopoldovi divit, že jej tento zážitek hluboce poznamenal. V Paříži byl v roce 1793 přítomen popravě Ludvíka XVI. a následujícího dne po varování hostinským ujíždí rychle z města. V Portugalsku brojil proti býčím zápasům, v Malé Asii zase proti otroctví, apod. Když se v roce 1797 vrátil z cest zpět ke své tetě na buchlovské panství, Eleonora (teta) na něj naléhala, aby se oženil. Leopold jako poslušný synovec tak učinil a ještě téhož roku se oženil s Johannou, hraběnkou z Magnisů. Jeho zájmy byly neuvěřitelně široké a tak není divu, že vstával ve 4, resp. v 5 hodin ráno a vzhůru byl až do půlnoci, aby vše stihl. Uměl mnoho cizích jazyků (německy, španělsky, latinsky, italsky, anglicky, francouzsky, řecky, arabsky, persky, hebrejsky, portugalsky). Sedláky učil tomu, jak zvýšit výnosy, zakládal vinice i sady, z nichž levně prodával či rozdával sazenice. Věnoval se šlechtitelství, sadařství, propagoval očkování proti neštovicím, staral se o bezpečnost práce, bezplatně praktikoval lékařskou praxi pro chudé. O své poddané se staral jako jeho vlastní otec. Založil několik škol, podporoval sirotky, bojoval proti negramotnosti. Na zámku v Buchlovicích vyčlenil jednu místnost pro chudé, která byla celou zimu vytápěna a osvětlena. Po napoleonských válkách založil na zámku v Buchlovicích nemocnici, kde bezplatně ošetřoval jak vojáky, tak i civilní pacienty. Těch bylo za dva roky, co nemocnice na zámku fungovala, ošetřeno přes 1200. K nemocnici se váže většina exponátů vystavených v této místnosti, která je věnována tomuto vědci, lékaři a humanistovi. Ve skříni naproti dveřím jsou uloženy chorobopisy pacientů. Veškerá administrativa nemocnice byla vedena velmi pečlivě, a tak pacienti byli rozděleni podle chorob, věku a pohlaví. Na zdi jsou vystaveny tabulky, které označovaly jednotlivé místnosti v nemocnici (např. úklidová místnost, koupelna, ošetřovna, apod. pochopitelně vše je vyvedeno v němčině). Nemocnice tedy byla na svou dobu velmi pokroková, protože pacienti nebyli rozdělováni jen podle pohlaví, ale i podle nemocí a společenského postavení. Do pokladničky pak pacienti a další návštěvníci nemocnice dávali dobrovolné dary na provoz nemocnice. Leopold byl také velkým propagátorem prevence. Prováděl různá očkování, sepisoval poučné spisy týkající se záchrany utonulých, ošetření ran po kousnutí vzteklým zvířetem, prevence vůči moru, ochrany zvířat, apod. Na zdi visí jeho varovné tabule proti venerickým nemocím. Byl ale i mužem činu, takže spolupracoval při zakládání záchranných stanic v Praze, Brně a Vídni (obdoba nynější Záchranné služby a první pomoci). Právě za zásluhy o medicínu byl Leopoldovi udělen titul čestného doktora medicíny vídeňské univerzity. V roce 1809 byl jmenován inspektorem vojenských nemocnic hradišťského kraje. Tato funkce se mu stala osudnou, protože při inspekci v nedalekém velehradském lazaretu se nakazil tyfem od francouzského vojáka, kterého resuscitoval dýcháním z úst do úst. A tak dne 26. července 1809 na zámečku v lázních Smraďavka umírá jeden z největších českých humanistů konce 18. a počátku 19. století, o němž František Palacký napsal: ,, památka tohoto muže v letopisech mravné vzdělanosti jako hvězda první třídy se skvějící zasluhuje mezi Slovany, jimiž on náležel, obnovována býti.“ Leopold byl pochován za velké účasti svých milujících poddaných do rodinné hrobky v kapli svaté Barbory. V prosklené vitríně jeho pracovny jsou uloženy Leopoldovy osobní věci: uniforma, váček na peníze, apod. Na stěně je pověšen Leopoldův sádrový reliéf a také obraz „Buchlov v měsíční záři“ z 2. poloviny 19. století od rakouského malíře Kellera.Bedřich Všemír Berchtold Další místností je odpočinkový salónek. V něm je vystavena úmrtní pohovka Leopolda I. Berchtolda. Celkové vybavení odpovídá 1. polovině 19. století v empírovém stylu. Nachází se zde původní malba, která byla odkryta při rekonstrukci v roce 1956. V pokoji visí portréty Marie Eleonory Petřvaldské, která v závěti z roku 1798 odkázala Leopoldu I. Berchtoldovi veškerý majetek. Eleonora se taky po smrti své sestry a Leopoldovy matky Marie Terezie Petřvaldské (+1768) starala o výchovu tehdy nezletilého Leopolda i jeho sourozenců. Ve vitríně je soubor petřvaldského a berchtoldského skla. Salonek vystihuje styl přelomu 18. a 19. století. No a odtud už vede cesta tmavou chodbou do poslední místnosti prohlídkové trasy a tou je místnost s egyptologickými sbírkami průvodci nazývaná „U mumie“. Bedřich Všemír Berchtold – lékař Hrabě Bedřich (Friedrich) Všemír Berchtold (1781-1876) byl čtrnáctým dítětem Prospera Berchtolda. Hrabě se stal lékařem, českým vlastencem, botanikem a cestovatelem, spoluzakladatelem Národního muzea či spolupracovníkem botanika Jana Svatopluka Presla. V roce 1830 postavil poblíž myslivny u Buchlovic léčebnu choromyslných. Jeho pamětní desku si lze prohlédnout na budově Obecního úřadu v Buchlovicích. Hrabě Leopold Berchtold z Uherčic (* 18. 4. 1863 Vídeň, + 21. 11. 1942 Peresznye, Maďarsko) – moravský a uherský šlechtic a rakouský politik Jeden z „viníků“ 1. světové války, rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Berchtold pocházel z vysoké české pobělohorské šlechty původem z Tyrol. Vlastnil rozsáhlé statky na Moravě a v Uhrách. Ač mezi jeho příbuznými byl významný český obrozenecký lékař a botanik Bedřich Berchtold, spolupracovník Preslův, cítil se hrabě Leopold Berchtold jednoznačně rakušanem. V diplomacii nebyl rozhodně takovým diletantem, za jakého byl současníky považován. Byl velmi inteligentní a pracovitý, jeho malá ambicióznost byla však vážným nedostatkem pro úkol, jenž mu připadl. Už v roce 1905 odešel na odpočinek, a přemluven přítelem Aehrenthalem, ujal se úřadu velvyslance v Petrohradě, kde prožil vyčerpávajících pět let, z nichž léta bosenské krize 1908-09 byla nejtěžší. Ministrem zahraničí byl jmenován v roce 1912 z popudu umírajícího Aehrenthala proti své vůli. Dokonce prosil císaře, aby ho tohoto úkolu zprostil. Jako ministr zahraničí nedokázal udržet pozici monarchie ani na Balkáně, ani v rámci Trojspolku. V červenci 1914 sáhl k rázné akci, ultimátu Srbsku, jako k poslední naději na udržení prestiže podunajské monarchie. Nevítaným, nikoli však úplně nečekaným výsledkem bylo pak vzplanutí celoevropského konfliktu. Berchtold sám považoval v roce 1915 za svou povinnost podat demisi a odejít na frontu, když se mu nepodařilo udržet Itálii neutrální. (mp)

Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982 Foto – Leopold Berchtold z Uherčic

Zámek Buchlovice (sídlo Berchtoldů na Moravě) láká štědrovečerní tabulí rodiny Berchtoldů

Ukázku slavnostní štědrovečerní tabule rodiny Berchtoldů mohou vídat návštěvníci zámku Buchlovice na Uherskohradišťsku. Při jeho předvánoční prohlídce, která se letos koná poprvé, spatří na vánočně vyzdobeném stole krabí koktejl s krevetami, krémovou květákovou polévku, marinovaného kapra v aspiku, pstruhy a pudinkový dezert. „Menu jsme připravili podle zpráv z roku 1896,“ řekla kastelánka Iva Syslová. Berchtoldové byli v letech 1800 až 1945 posledními majiteli zámku. V hudebním sále, kde pravidelně slavili Vánoce, stojí i letos vánoční stromek, ozdobený pozlacenými šiškami. Jsou pod ním vystaveny i dárky, jež kdysi dostaly jejich děti: dřevěné sáně, kovový vláček a šlapací autíčko. V dalších místnostech uvidí návštěvníci například expozici vánočních pohlednic, betlémů a výstavu, která vysvětluje advent a zvyky, jež jsou s ním spojené. Předpokládáme, že i na zámku Berchtold v Kunicích-Vidovicích pokračovali v rodové tradici vánočního jídla a vzhledem k tomu, že hraběnka Katuše Berchtoldová roz. Sušerová pocházela z rodiny řezníka v Týně nad Vltavou, přibylo na vánočním stole něco vepřových řízků a klobásek.